Výchova se musí oddřít

A je to tak! Tenhle výrok je od Marka Hermana a já se s ním naprosto ztotožňuju. Výchova dítěte, ať už vlastního nebo nevlastního, je dřina. Od úplného začátku, celé dětství, všechna ta šílená období, kterým si každý rodič musí projít.  A čím jsou děti starší, tím náročnější to celé je. Po mnoha letech, během kterých vštěpujete hodnoty, zásady a základy, pak nezbývá než doufat, že jste to udělali správně. Že vaše dítě TO všechno pošle dál. Neprovede nic šíleného, prostě bude normálně žít. A vy si oddychnete, protože jste tuhle náročnou zkoušku nejspíš zvládli.  

 

To, co jsem tady popsala, je nejspíš ta nejideálnější verze výchovy. 

Jenže...

Co když...se vy snažíte na 200%. Zajistíte naprosto všechno, co můžete a na co stačíte. Své dítě vychováváte, věnujete se mu, když je nemocné nespíte a máte strach. Naprostá samozřejmost, alespoň pro vás. A na druhé straně, kde by měl být ještě někdo další, takzvaný druhý rodič, se neděje vůbec nic. Jen přihlížíte tomu, jak se vaše dítě jednou za čas, musí plácat v nijakém a začarovaném kruhu. Snažím se být objektivní. Sto rodičů, sto názorů, ale...opravdu musí být ten čas, než si táta vezme svého syna k sobě, tak dlouhý? Má to ještě vůbec nějaký smysl? Mimo to, že návštěva jednou za extrémně dlouhý čas znamená, že (naprosto logicky), nemůže zapadnout do “nové tatínkovo rodiny”, většinou se domů vrací poměrně rozhozený. Co z toho vyplývá? Nemá nastavena žádná pravidla? (ano, velmi subjektivní názor. Realita může být,a já bych za to byla moc vděčná, naprosto jiná). Cítí samo malé dítě, že není tak vřele vítáno jako doma? Obávám se, že ano. A je mi to líto. Společné zážitky tady neexistují, ale je mu aktivně vštěpováno, že doma ho vychovává ten nějaký "cizí" člověk.

 

Největší křivda rodičovství. Tohle je to nejvíc nefér a nejvíc těžké. Jak vysvětlit dítěti nějakou schůdnou cestou, celou takovou situaci? A tou schůdnou cestou opravdu nemyslím nakydat špínu (i když by to byla mnohem jednodušší cesta a jako přidaná hodnota by bylo, že si člověk fakt uleví), ale vysvětlit. Mluvit o problému. Jenže u toho vysvětlování se člověk pěkně zapotí. A taky vlastně tak trochu milosrdně lže, protože to malé dítě si krutou pravdu jednoduše nezaslouží.

Při podobných situacích si vždy říkáme já i moje ségra "Co by dělal tatí?". Myslím,že nám oběma vštípil pár základních  pravidel:

-nikdy se nenechat strhnout svojí naštvaností a pocítěnou křivdou tak, aby to odnesl někdo    další(a už vůbec ne dítě!)

- i na tom špatném a na první pohled nejhorším,  najít pozitivum. Vždycky tam je a když není vidět hned, vypluje na povrch o trochu později.

-vyčkat! Protože nemá smysl nic uspěchat. Vše má svůj čas a ta esa v rukávu jednou vytáhneme. A když ne? Ono dítě samo časem pochopí. Bez ovlivňování(vyzkoušeno na vlastní kůži!!).

 

Všemu, co se teď děje, v našem případě vlastně spíš neděje, nechávám volný průběh. Neovlivňuji nic, nemohu stále zasahovat a posouvat radikálně vztah táty a syna. Samozřejmě, že bych si přála, aby to bylo trochu jinak, ale nemůžu zajistit úplně vše. Tak tedy vychovávám a starám se o své dítě. Doopravdy. Ne proto, abych si mohla dát na Instagram fotku #happylife a být skvělým “insta” rodičem/nevlastním rodičem naoko.  Přijde mi to, bohužel, celé dost málo. Jestli tohle někomu stačí, je mi to líto, ale nevidím v tom happylife ani trochu. 

 




Prozatím žádné komentáře

Nechat komentář