Jak nám veverky ukradli dudlík

Ano! Volejte sláva a tři dny se radujme, ale Danek se vzdal svých dudlíků. Vlastně ono to přišlo tak strašně hezky spontánně, že jsem z toho měla obrovskou radost. 

Protože poslední tak půl rok (možná i déle) jsem neustále všude možně slýchala jak je možné, že má můj syn ještě dudlík. Taková troufalost nechat dítěti v roce a půl dudlík!! 

Když byl Danek malinké miminko tak částečně pro svůj klid jsem mu ho dala i když jsem slyšela jak těžce se ho bude zbavovat. Jakmile se mu překlenul rok skoro každý neopomenul na potkání mi sdělit "že je ostuda a dudá". 

Musela jsem tyto průpovídky nějakým způsobem ustát a vlastně je ani později nevnímat až nakonec se to samo stalo! Posledních pár týdnů jsem mu říkala, že dudlíky asi už dáme miminkům (s čím souhlasil). Nakonec se vyskytla situace, kdy si svůj nejoblíbenější někam schoval a já už ho nenašla. 

Samozřejmě se po něm ptal a tak jsem mu sdělila, že dudlík už mají miminka. Strašně ho zajímalo jaká miminka a tak jsem se uchýlila k milosrdné mateřské lži a finální verze zněla "dudlík mají miminka od veverek". Proč zrovna veverky? Vím moc dobře jak je má rád a nebude se na ně zlobit. Navíc při naší dopolední procházce zrovna jedna hopkala kolem baráku a tak jsem využila situace, že ji viděl sám na vlastní oči jak byla u nás pro dudlík. Nechtěla jsem ho děsit historkama o tom, že ho vzali bubáci, čerti apod. protože třeba zlobil. 

A že se vzdal dudlíku v jednadvaceti měsících? No a co! Vzdal se ho nenásilně a já jsem pyšná, že jsem z toho docela pěkně vybruslila a nebyla téměř žádná slza...




Prozatím žádné komentáře

Nechat komentář