Jizerská 10

Kdo mě zná, sleduje na Instagramu nebo čte můj blog tak ví, že se snažíme vést aktivní život. Není to vždycky jednoduché. Je to taky dost únavné a vlastně si kolikrát říkám, jestli nejsme blázni, že jedeme kvůli necelé hodině přes celou republiku. 

Jaro, léto a podzim v naší rodině patří běhu. Letos jsme náš sportovně-závodní repertoár rozšířili o Jizerskou 10. Ano, "jen" 10 km na běžkách, 25 km jsem si netroufla a 50 km zvládnout je pro mne naprostá utopie. 

Moje běžkování není vůbec nijak slavné. Dá se říct, že jsem v tom dost neohrabaná, ale snažím se. Pokaždé když na běžkách stojím si vzpomenu na ty nudné přednášky o mazání vosků, které byly na každém školním lyžařském kurzu. V té době jsem běžky naprosto nesnášela a říkala jsem si, že vosky stejně nikdy nepoužiju. Padala jsem, tím pádem jsem se vztekala a zařekla jsem se, že na to už nikdy nevlezu....

No a po spoustě let jsem si řekla, že to prostě prubnu a už jen kvůli Dankovi se na nich teda naučím, aby měl mámu co s ním vyrazí kamkoliv. Hodně tomu přihrál i fakt, že jsem se nechala ukecat na Jizerskou 10. Já a vosky? Pořád tomu nerozumím, ale pochopila jsem konečně, že "kdo maže, ten jede". 

S mými schopnostmi jsem měla hrůzu z hromadného startu. To mě děsilo nejvíc a pak, že tedy cestou odpadnu. Nakonec jsem vše přežila, udělala jsem si krásnou projížďku po Bedřichově a mám doma do sbírky další medaili. Skleněnou a strašně těžkou, ale tahle je opravdu vydřená. Mám určitě co zlepšovat a co dohánět, ale jsem máma co se umí postavit i ke sportu, který tak moc dlouho naprosto a ze srdce nenáviděla :) 

 

 


           
     


Prozatím žádné komentáře

Nechat komentář