Nedělních 5 a 5 minut stresu

Napadlo Vás někdy, jaké pocity mají mámy, které musí předat svoje dítě někomu, komu nechtějí? Někdo to možná zažil a nebo možná zažívá stejně jako já. Každou neděli. Kdo nezažil, může si to alespoň z části představit podle mého dnešního článku.

Danek nemá soudně nařízené návštěvy u svého otce. Takže je vše o domluvě. Je to taková hezká formulace ale jen v případě, že je nějaká domluva možná. A když je člověk startovací, druhá strana velmi provokující (protože po těch letech prostě ví, co říct a udělat, aby ten druhý vystartoval), není to vůbec nic snadného. Takže už tak od čtvrtka přemýšlíte, jestli opravdu neděle platí. Po potvrzení přijde první vlna nevolnosti, ale ta docela rychle odezní. Pak následuje (u nás) nedělní ráno, kdy už od 5ti od rána koukáte do stropu a přemýšlíte, jestli taková návštěva má pro Vaše dítě nějaký přínos. Většinou se doberete k faktu, že nemá žádný přínos a naopak z něho dělají na druhé straně zbytečně "blbečka". Ale že musíte být silní a brát to tak, že i přes to všechno je to jeho rodina. Pak se čas pomalu vleče až do chvíle předání. Ten okamžik, ve kterém je nutné předat si nezbytné informace a zároveň nevystartovat. Samozřejmě to ne vždycky proběhne poklidně. Občas se necháte strhnout provokacema. Ale upřímně řečeno, kdo se nikdy nenechal strhnout?

Když zvládnete těch svých společných 5 minut, nastává vlastně to úplně nejhorší. Zaklapnou dveře a vy trnete (je vážně jedno o jak moc úzkostlivou matku se jedná, já třeba jsem minimálně úzkostlivá) jestli dojedou v pořádku. Sedíte se staženým žaludkem a v podstatě klasickou ranní nevolností doma a čekáte až zapípá telefon, že je vše v pořádku. Tak a teď si každý myslí, že pro matky nastává ten nejlepší okamžik. Odpočinek od dítěte. Jenže to není tak úplně pravda!! Ano, každá máma občas potřebuje odpočinek, ale za jakou cenu?

Ten odpočinek stejně vypadá tak, že první chvíle ještě rozdýcháváte, jak je možné, že s někým takovým máte dítě. Pak nastává fáze, kdy potřebujete stihnout všechno co dost dobře nestíháte s dítětem. Uklidit byt, uvařit, vyprat, vyžehlit, udělat pořádný nákup, případně si i jen v klidu vytrhat obočí, nebo nalakovat nehty. A taky někdy jedete na výlet ve dvou, nebo na oběd a pořád cítíte, že vám něco chybí. Měl by to být vlastně relax, ale pro člověka to je ta chvíle klidu, kdy má čas pořádně se zamyslet. A nastává ten hrůzný okamžik, kdy si připustíte, že Vaše dítě je teď s lidma kterým nevěříte. S lidma, kteří Vám a vlastně i dítěti dost ublížili a s lidma, kteří si vlastně ani neuvědomují, že být s Vaším dítětem není žádná povinnost z Vaší strany.

Zase se Vám svírá žaludek, přicházejí další nevolnosti a Vám je jasné, že se blíží další předání. Přežijete těch dalších 5 minut extrémně nepříjemného stres a přichází úleva. Tak strašně moc se Vám uleví. Máte radost, že máte svoje milované dítě zpět u sebe, zdravé a v pořádku. Chvilku si s nim pohrajete a je Vám líto, že jste ztratili jeden den života se svým dítětem. Je večer, jdete spát. A příští týden zase dokola...




Prozatím žádné komentáře

Nechat komentář